Řízením osudu (a komunistické politiky) se nestala lékařkou, ale musela se spokojit s chemií. Našla v ní však zalíbení, manžela a nakonec i „poklad“. Ing. HANA DVOŘÁKOVÁ (64), CSc., pracovala deset let v laboratoři profesora Antonína Holého, byla u přípravy jeho nejslavnějších molekul, ze kterých se staly účinné léky proti HIV či žloutence. Značnou část onoho „pokladu“, tedy peněz, které má ze svého podílu z Holého patentů, posílá zpátky do vědy. Nadace Experientia manželů Dvořákových totiž štědře podporuje mladé vědce. Kdo ví, třeba je mezi nimi i další „Holý“.
* Jsme v kavárně Ústavu organické chemie a biochemie. Říkala jste, že tady někde byla vaše laboratoř?
Sedíme úplně přesně na tom místě. Tímto oknem jsem se dívala ven. Tahle kavárna vznikla probouráním několika laboratoří, včetně té naší, tedy laboratoře doktora Holého. Tady na parapetu jsem měla fialky. Tady býval můj laboratorní stůl, přesně takhle, kolmo ke zdi a k oknu. Okenní parapet byl zároveň mým psacím stolem, jiný jsem totiž neměla. A dělily jsme se o něj s laborantkou Bělou Novákovou. Na něm jsem psala protokoly, ale taky pila kávu nebo čaj. Když jsem hledala nějakou židli, kam bych si sedla a psala protokoly, doktor Holý mi řekl: „V laboratoři nepotřebujete sedět, tady se pracuje!“ Ale nakonec jsem si sem propašovala speciální laboratorní trojnohou židli, abych nemusela u laboratorního stolu pořád stát.
* Říkala jste mu pane doktore?
Ano, on mi říkal Hanko, což je lepší než paní inženýrko. Byla v tom trochu asymetrie, pravda, ale byl mezi námi značný věkový rozdíl, tak mi to nevadilo. Pro mě to byl doktor Holý.
* Do laboratoře Antonína Holého jste přišla v roce 1986 a zůstala deset let. Svůj příchod popisujete velmi prozaicky. „Zeptala jsem se ho,jestli by mě vzal. A on mě vzal.“Žádné přijímací řízení? Už tehdy byl přece jen v Ústavu organické chemie a biochemie hvězda.
Byl, ale nijak si mě neotestoval. Nějakou dobu jsem v ústavu už pracovala, ale myslím, že tak maximálně zaznamenal moji existenci. Věděl, že jsem absolventka Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT), kterou velmi uznával, ačkoli on sám studoval na Karlově univerzitě. Asi si řekl, že to se mnou zkusí. A když jsem ho později slyšela prohlašovat, že kvalifikovaná laborantka je pro něj cennější než člověk, který si pořád něco vymýšlí, uvědomila jsem si, že mu pro začátek stačilo vědět, že jsem kvalifikovaný organický chemik.
* Neměl vedle sebe rád jiné kreativní lidi? Velké nápady chtěl mít jen on sám?
Hmm. (Odmlčí se) Řekněme, že to byla trošku složitá osobnost…
* Jakou měl pověst,než jste k němu přišla?
Že je ras. Když jsem se rozhodla to u něj zkusit, protože na mém předchozím pracovišti jsem nebyla spokojená a potřebovala jsem změnu, měla jsem docela strach. Říkalo se o něm, že je skvělý chemik, ale na své lidi že je velmi přísný. O to větší překvapení bylo, když mi hned po nástupu řekl, že nevyžaduje žádné přesčasy: „Stačí, když člověk intenzivně pracuje a efektivně využívá pracovní dobu.“ Myslím, že měl v některých ohledech horší pověst, než byla skutečnost, a na první pohled to vypadalo, že se s ním bude hůř vycházet, než to bylo doopravdy.
* Zajímal se o svoje lidi?
To jo. Hlavně se staral, abychom měli dobré podmínky a nic nás nerozptylovalo a mohli jsme dobře pracovat. Nikdy nebyl problém se ho zeptat, když jsem nevěděla nebo potřebovala poradit. Spolupracovalo se s ním dobře.
* A v osobní rovině? Z toho, co se o něm ví, mám pocit, že to byl do sebe uzavřený člověk, možná až na hraně autistického spektra…
Jeho život byla laboratoř. Tak to bylo. Byl hodně uzavřený a osobní rozhovory jsme nevedli, ale věděla jsem, že má domek v Horních Počernicích a dvě dcery. Občas se pochlubil, jak dcery dobře studují, nebo se svými kaktusy… A vůči nám měl trochu opatrovnické sklony, když třeba viděl, že pořád chodím s malou dcerou k doktorce, protože měla nekonečné a vracející se angíny, říkal: „Musím vám sehnat nějakou lepší doktorku.“ A skutečně, sehnal nám přístup do Motola ke specialistům.
* Nevadí vám, že se na něj vyptávám?
Nevadí. Jen si musím trošku dávat pozor na to, co říkám (směje se).
* Proč?
Jak jsem řekla, byl komplikovaná osobnost. Mně se na něm líbil ten entuziasmus, on měl chemii opravdu hrozně rád, byl skutečně pracovitý. Nadaný chemik. A o všechno, co udělal, se sám opravdu zasloužil. Vlastně jediné, co mě mrzí, že se málo ví o jeho laborantce Běle Novákové, nikde se o ní nemluví…
* Tak o ní něco povězte.
Zemřela před rokem a půl. Byla s ním řadu let, všechny látky, které v době, kdy jsem tam byla, doktor Holý syntetizoval, prošly jejíma rukama. On většinou nasadil reakce, ale ona už to všechno zpracovávala, bylo na ni naprosté spolehnutí. Možná i proto si mohl dovolit říct, že je pro něj důležitější kvalifikovaná laborantka než chemik, který „pořád něco vymýšlí“. Doktor Holý, asi jako všichni skutečně výjimeční lidé, měl své mouchy. Pokud jste teď viděla v Dejvickém divadle představení Elegance molekuly, tak to možná lze číst mezi řádky.
* Viděla. Moc se mi to líbilo. Hra začíná jeho pohřbem a už první, co člověka zaujme, je, jak těžko jeho spolupracovníci hledají slova, která by nějak vystihla, jaký byl. A nacházejí opakovaně jen slovo: pracovitý. Z té hry i z toho, co o něm dosud vím, mi vychází obraz člověka zapáleného pro svou věc, pro své molekuly, který je zároveň ale dost zahleděný do svého vlastního světa, možná až egocentrický, možná trochu oportunista – viz jeho vstup do KSČ. A tak dál. Vám se hra líbila?
Moc. A jak Martin Myšička, herec s úplně jinou fyziognomií, doktora Holého vystihl, to je až fascinující. Líbí se mi, jak na konci, kdy už je po pohřbu, tam sedí Ivan Trojan v roli Johna Martina s Martinem Šimčíkem, který hraje Erika De Clercqa, tedy dva zbývající členové jejich svaté Trojice (tedy Holy Trinity, tato slovní hříčka se ve vědeckém světě vžila pro dva chemiky a jednoho biologa, pozn. red.) a John říká: „On byl vlastně hrozně protivnej. Měl jsem ho strašně rád, ale vůbec nevím proč.“ Zdá se mi to výstižné.
* Profesor Holý zemřel na jednu z forem Parkinsonovy nemoci, na které mohly mít podíl výpary z laboratoře. Nebála jste se pak o sebe?
O tom, že prostředí chemické laboratoře přispělo k rozvoji jeho choroby, můžeme jen spekulovat. Faktem ale je, že práce v organické laboratoři je velmi riziková, protože spousta chemikálií a rozpouštědel má karcinogenní účinky. Navíc člověk syntetizuje řadu nových látek, o jejichž účincích neví logicky vůbec nic. Samozřejmě všichni se snaží maximálně dodržovat přísné bezpečnostní předpisy, aby byl kontakt s rizikovými chemikáliemi co nejmenší. I já byla samozřejmě velmi opatrná, ale přesto byly chvíle, kdy mi neustálý kontakt s některými rozpouštědly nedělal dobře. A byl to i jeden z důvodů, proč jsem v roce 1996 odešla z ústavu na Vysokou školu chemicko-technologickou a poněkud změnila obor – syntézu jsem vyměnila za analytiku. Práce v organické laboratoři je velice náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Musíte být neustále ve střehu, protože ne všechny chemické reakce se chovají tak, jak člověk očekává…
* Něco může bouchnout!
Taky. Já se ale žádným výbuchem pochlubit nemůžu. Bohužel… Co vy tam vůbec budete psát?! (směje se)
* Pokud vám nic nebouchlo, znamená to, že jste pečlivá.
A docela zodpovědná. Ale, mezi námi, těch výbuchů zase v profesionální chemii tolik není, bezpečnostní předpisy jsou přísné a musí se dodržovat. I když… můj manžel jeden pořádný na kontě má.
* Copak se stalo?
Když dělal aspiranturu tady v Ústavu organické chemie a biochemie, došlo k požáru v jeho laboratoři. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale tři laboratoře bylo nutné rekonstruovat.
* To kvůli němu stavěli ten nový skleněný barák?
(Směje se) To ne, takzvaný Květák se postavil až mnohem později.
* A dodejme, že díky penězům, které má ústav právě díky Holého patentům. Ale než se zase vrátíme do jeho laboratoře a k přípravě látek, ze kterých se stala nejúčinnější antivirotika proti HIV i žloutence typu B a dalším nemocem, zůstaňme u vaší pracovní a životní dráhy. Vy jste se chtěla původně stát lékařkou, ale kvůli škraloupu v kádrovém profilu – vaše rodiče vyhodili po ruské invazi ze strany – jste nemohla vytouženou medicínu studovat. A šla jste na chemii. Vnímala jste to jako křivdu?
Zprvu jako velkou křivdu, ale překvapilo mě, jak brzo jsem se přes ten pocit přenesla. I když se mi kvůli politice život obrátil jinam, nenesu si to jako trauma, i když někdy přemýšlím, co by, kdyby… Můj život by byl jiný, ale zase bych nezažila spoustu úžasných věcí a nepotkala spoustu skvělých lidí, především svého muže, který je chemik.
* A kdy si vás chemie získala na svou stranu?
Proti chemii jsem nikdy nic neměla, maminka byla organická chemička, brávala mě jako malou do své laboratoře na VŠCHT, ukazovala mi pokusy, ale neuchvátilo mě to tak, že bych toužila to dělat. Chemii jsem si tedy zvolila až jako náhradní řešení místo medicíny. Nikdy jsem ale neměla příliš velké sebevědomí, o VŠCHT se říkalo, jaká je to těžká škola, hlavně kvůli matematice a fyzice, tak jsem moc nevěřila, že to zvládnu. Ale nějak se stalo, že jsem se chytla. Asi to tam dobře učili… A vlilo mi to do žil trochu sebevědomí, studium se mi dařilo a cítila jsem se dobře. Chemie mě baví a mám ji ráda, ale nemám ten pravý zápal, nejsem takový ten ryzí chemik od přírody, jako je můj manžel (prof. Ing. Dalimil Dvořák, CSc., působí na VŠCHT také, pozn. red.).
* Věda potřebuje lidi kreativní a zapálené, ale i lidi, kteří dobře a poctivě dělají to každodenní řemeslo, ne?
To je ono. Já byla spíš ten druhý případ, a když jsem odcházela odsud z ústavu, řekla jsem si, že by mi líp vyhovoval nějaký analytický obor. Na VŠCHT jsem od roku 1996, zabývám se moderní analytickou metodou – nukleární magnetickou rezonancí. Taky jsem zde začala učit, což mě nesmírně baví.
* Máte podíl na patentu léku Viread, který umí zpomalit působení viru HIV a zabránit tak propuknutí nemoci AIDS. Vzpomínáte, když byl začátkem 80. let virus HIV popsán? Jak jste vnímala ty zprávy o něm? Tehdy jste ještě neměla tušení, že se budete podílet na jeho léčbě…
To tedy opravdu neměla. Když se v roce 1981 objevily první zprávy o záhadné nemoci s neobvyklými příznaky, způsobující naprostý rozvrat imunitního systému, vyvolalo to velké zděšení na celém světě. Teprve o dva roky později bylo zjištěno, že je toto onemocnění virového původu. K objevu účinného léku byla ještě dlouhá cesta…
* Byla jsem tehdy malá holka, ale z toho raného dětství si pamatuju, že jsem tím byla úplně uhranutá, nahánělo mi to hrůzu. Myslím, že jsem měla i noční můry o tom, jak se ta epidemie rozšíří a všechny lidi zabije.
Samozřejmě u mě už to nebyla tahle dětská hrůza, ale dovedu si to představit. Všichni to vnímali jako velký problém. Strach jsem měla.
* Když jste pak pracovala v Holého laboratoři, věděla jste, že pracujete na potenciálním léku na HIV?
Věděla jsem, že pracujeme na vývoji látek s potenciálním využitím na různé nemoci virového původu. Všechny látky, které byly připraveny v naší laboratoři, byly posílány do špičkové laboratoře Erika De Clerqa na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii, kde byly testovány na tkáňových kulturách. V tehdejším Československu takto vybavená laboratoř nebyla. A po čase přicházely výsledky….
* Bývali jste nervózní? Zvědaví?
Zvědaví jsme samozřejmě byli. Látky byly testovány na celé spektrum virů, nejen na HIV. Většina látek ale protivirovou aktivitu neměla, a jestliže ano, tak vykazovala také toxické účinky.
* Aha. Takže látka zabírá, ale nezabíjí jen vir, ale otráví i zdravé buňky.
Ano. Látek, které fungovaly ideálně, bylo opravdu málo. A já sama takovou neměla, pracovala jsem na různých modifikacích, z nichž některé byly aktivní, ale bohužel toxické.
* Byla jste smutná, že zrovna z vaší látky nebude zázračný lék proti AIDS?
Nebyla, to říkám smutně kvůli vám (směje se). Já jsem žila svou chemií a tím, abych látku připravila čistou, aby vůbec byla na testování vhodná. Byl to doktor Holý, kdo mě přesvědčil, abych si na tom udělala doktorát. Pro mě byla zajímavá syntéza těchto látek, ale doktor Holý viděl souvislosti, byl kvalifikovanější v biochemii, viděl prostě dál. Když jsem připravila čistou látku, vyzval mě, abych zabalila vzorečky, a poslali jsme je do Belgie. Za několik měsíců přišla zpráva: „Dobrý, ale…“ Tak jsme to zkusili jinak. Frustrovaná jsem nebyla, protože jsem věděla, že ze zhruba 5 000 potenciálních nových léčiv se obvykle dostane na trh pouze jedno, že vývoj nového léku trvá více než 10 let a stojí několik miliard dolarů. Takže objev zázračného léku proti AIDS, to byla pro mě science fiction!
* Za těmi léky je spousta úmorné práce několika lidí. Zcela zaslouženě má celý tehdejší tým podíl na patentech, které nakonec přinesly velké peníze Antonínu Holému, celému ústavu i vám samotné. Byly pro vás první větší peníze překvapení, nebo jste to v té době už očekávala?
Bylo to překvapení. Začalo to, ve srovnání s tím, co přišlo pak, malými částkami – licenčními poplatky za látky proti herpes virům, ale už tehdy to pro nás, dva vědce s nízkými platy, bylo až neuvěřitelné. V té době jsem už pracovala na VŠCHT. Někdy po roce 2000 si mě doktor Holý pozval k sobě, že by mi chtěl něco říct. „Hanko, budete si moct koupit něco většího, třeba byt!“ Nechtělo se mi tomu věřit, ale pak opravdu začaly na účet chodit velké částky za lék Viread.
* Najednou jste si mohli dovolit to, co nikdy předtím. Co jste si dopřáli pro radost a vlastní potěšení?
Jsme poměrně skromní. Rádi chodíme po horách a lyžujeme. Vždycky jsem snila o tom, že bych chtěla sjezdovat ve Francii a běžkovat v Norsku. A to se nám začalo plnit. Ale nepotřebujeme utrácet za auta, bazény a výstřednosti. Ty peníze dávají svobodu, že nemusím dvakrát přemýšlet, jestli si koupím něco hezkého na sebe, ale já si nekupuju nic luxusního, ve skutečnosti spíš utrácím v outdoorových obchodech. A ano, občas si dovolíme operu ve Vídni, to je možná jediné trochu výstřední povyražení.
* Četla jsem, že jste od začátku měli s manželem potřebu dávat peníze z patentů na něco užitečného, někomu pomoct, již dlouho podporujete Člověka v tísni, hlavně sociální a vzdělávací programy pro děti ze znevýhodněného prostředí, ale před pěti lety jste založili Nadaci Experientia, která podporuje mladé vědce, zejména chemiky. Podporujete je finančně na stážích v zahraničí a tento rok jste zahájili startovací granty na podporu mladých vědců, kteří si chtějí založit výzkumnou skupinu. Bylo těžké najít si svůj „cíl“ podpory a nepodlehnout asi prvotnímu nutkání pomoct všem?
Nebylo to jednoduché a hodně jsme o tom přemýšleli. Ale pomohlo mi setkání s kanadským filantropem Tony Mayresem. Pochopila jsem, že pro nikoho není snadné tu věc, kterou bude svými prostředky podporovat, najít, že to je proces, který chce čas. A my jsme také čekali…
* A pak jste jeli na víkend do Milána s kamarády z Ústavu organické chemie a biochemie a…
Užívali jsme si, dobré jídlo, víno a povídali jsme si o české vědě, že by například mladí lidi měli mít víc příležitostí vyjet ven, že je málo stipendií. A pak cestou v letadle – pamatuju si, že mě hrozně bolelo v krku, lezla na mě angína – mě najednou napadlo: „Vždyť to je to, co bychom mohli dělat. To je ono! Peníze, které vzešly z vědy, bychom mohli vrátit do vědy.“ A bylo to.
***
PŘÍBĚH MILIARDOVÉ MOLEKULY
„Hele, další kostička, šup tam s ní… Počkat, tady něco nehraje… Pomoc! Podvedli mě, oklamali, zradili!“ Takto nějak by se mohl cítit virus HIV (kdyby byl obdařen vědomím) po setkání s molekulou z laboratoře Antonína Holého a jeho spolupracovníků. Protivirové léky, které už zachránily stamiliony lidských životů, se na první pohled tváří jako přirozené stavební kameny nukleových kyselin. Když se je ale virus pokusí zabudovat do své dědičné informace, odsoudí se tím k reprodukčnímu neúspěchu. Tyto látky totiž zabrání dalšímu prodlužování nukleové kyseliny a množení viru se zastaví. Virus z těla nezmizí, ale ztratí schopnost napadat další buňky. Prof. Antonín Holý (1936–2012) vystudoval organickou chemii a celou svou kariéru strávil v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR (dříve ČSAV) v pražských Dejvicích, v letech 1994–2002 byl jeho ředitelem. Jeho životním tématem byly úpravy molekul, z nichž se skládají nukleové kyseliny. Zpočátku se jimi zabýval v rámci základního výzkumu, který nesleduje žádný konkrétní praktický cíl. To se začalo měnit v roce 1976. Tehdy se na kongresu v německém Göttingenu setkal s belgickým virologem Erikem de Clercqem z Katolické univerzity v Lovani. Holý mu začal posílat k testům své nově připravené molekuly a de Clercq u některých z nich odhalil protivirový účinek. Ze spolupráce vzešel v roce 1984 první lék, Duviragel proti oparům. Na trh ho tehdy uvedl státní podnik Léčiva. O dva roky později projevila o další molekuly zájem americká farmaceutická firma Bristol-Myers. Koupila si licenci na příslušný patent a mohutně investovala do vývoje a testování léku. Jenomže v roce 1989 se spojila s konkurenční společností Squibb a nové vedení se rozhodlo ve vývoji nepokračovat. V souladu s licenčními podmínkami přešly všechny dosavadní výsledky do majetku pracovišť Holého a de Clercqa. Pro Bristol-Myers pracoval i chemik John Martin. Holého molekulám věřil a rozhodl se pro neobyčejně riskantní krok. Firmu opustil, s několika kolegy se maličko zadlužil – půjčili si asi 400 milionů dolarů – a pod hlavičkou do té doby bezvýznamné kalifornské firmy Gilead Sciences pokračoval tam, kde Bristol-Myers skončil. V roce 1996 uvedla společnost Gilead Sciences na trh první lék: Vistide proti virovému zánětu sítnice. Zisk z prodeje Martinovi umožnil splatit dluhy a investovat do vývoje dalších léků, jejichž účinnými látkami jsou molekuly z laboratoře Antonína Holého. V roce 2001 přišel Viread proti HIV (a od roku 2008 i proti žloutence typu B), v roce 2002 Hepsera (také proti žloutence) a později další léky kombinující účinnou látku Vireadu s dalšími molekulami (Truvada, Atripla, Complera). Risk se Martinovi vyplatil, dnes je dolarovým miliardářem a z Gileadu je významný hráč na globálním farmaceutickém hřišti. Trojice Holý, de Clerq a Martin si vysloužila označení anglickou slovní hříčkou Holy Trinity (svatá Trojice). Zázračný příběh protivirových léků se mohl odehrát jen díky souhře těchto tří mužů, každý z nich byl pro konečný úspěch nepostradatelný. Holého ústav díky miliardovým příjmům z licencí rekonstruoval a rozšířil svou budovu, zakoupil drahé přístroje a dnes je atraktivní pro špičkové vědce z celého světa. Jeden úspěch tak zakládá na další v budoucnu. Menší, nikoli však zanedbatelné příjmy z licencí měl i sám Antonín Holý a několik jeho nejbližších spolupracovníků včetně Hany Dvořákové.
Ondřej Vrtiška, časopis Vesmír
„Doktor Holý byl výjimečný, ale měl své mouchy.“ „Já se žádným výbuchem pochlubit nemohu.“ „Hanko, mohli byste si koupit něco většího.“
Foto autor| Foto: Petr Kozlík / MAFRA, ČTK
Foto autor| Foto: Hynek Glos / Dejvické divadlo, ČTK, Shutterstock.com
Foto autor| Foto: Petr Kozlík / MAFRA
Foto autor| Foto: Stanislav Vaněk / časopis Vesmír
Foto popis| Ing. Hana Dvořáková, CSc., je zakladatelkou Nadace Experientia, kterou financuje ze svého podílu na licenčních poplatcích za antivirové látky vyvinuté s profesorem Antonínem Holým. Vystudovala VŠCHT, titul CSc. získala na ÚOCHB AVČR. Dnes přednáší na VŠCHT.
Foto popis| „Doktor Holý byl komplikovaná osobnost. Mně se na něm líbil ten entuziasmus, on měl chemii opravdu hrozně rád, byl skutečně pracovitý. Nadaný chemik. A o všechno, co udělal, se sám opravdu zasloužil.“
Foto popis| „Hlavně se staral, abychom měli dobré podmínky, nic nás nerozptylovalo a mohli jsme dobře pracovat. Nikdy nebyl problém se ho zeptat, když jsem nevěděla nebo potřebovala poradit.“ (Na snímku Hana Dvořáková a Antonín Holý v laboratoři UOCHB.)
Foto popis| Protivirové léky, které už zachránily stamiliony lidských životů, se na první pohled tváří jako přirozené stavební kameny nukleových kyselin. Když se je ale virus pokusí zabudovat do své dědičné informace, odsoudí se tím k reprodukčnímu neúspěchu. Množení viru se zastaví.
Foto popis| Prof. Holý s lékem Viread proti HIV.
Foto popis| „Jak Martin Myšička, herec s úplně jinou fyziognomií, doktora Holého vystihl, to je až fascinující,“ komentuje Hana Dvořáková inscenaci Elegance molekuly v Dejvickém divadle, která oživila příběh Antonína Holého.
Foto popis| Nadace Experientia manželů Hany a Dalimila Dvořákových podpořila již jedenáct mladých vědců a vědkyň. „Peníze z vědy vracíme zpátky do vědy.“
