I České republice by na Hradě slušela žena. Například zkušená vědkyně, která v loňském roce darovala se svým mužem na výzkum 200 milionů korun. Politické ambice sice nemá, ale možná by ji veřejné mínění časem přesvědčilo. Přesně takové leaders totiž potřebujeme. Oddané, skromné a s vizí.
Už rok si spolu všichni telefonujeme a řešíme všechno na dálku. Vidíte na dnešní situaci, kdy řadě lidí klesá nálada, něco příznivého?
Určitě na tom něco pozitivního je, ale v mém případě teď převládají ty negativní aspekty. Doléhá na nás to, že jsme zavření v Praze a čekáme, až nám vláda trochu rozšíří perimetr. Připadá mi, jako bychom byli zvěř, kterou oni pak pustí o pár kilometrů dál, a my všichni poběžíme. To je pro mě hodně depresivní. Je mi líto obětí na životech, krachujících firem, dětí na distanční výuce, jejich rodičů, vyčerpaných lékařů, zdravotníků a dalších. Ale vy jste se ptal na to pozitivní: Člověk se musel zastavit, zamyslet se, srovnat si priority. Než začala první vlna, měla jsem úplně plný diář, vůbec nic jsem nestíhala. Když jsme se s manželem v polovině března vrátili z Norska do nouzového stavu, vzala jsem si kalendář a mazala jsem: přednášku, seminář, jógu, koncert, kadeřnici, kosmetiku… Najednou byl úplně prázdný a bylo to docela příjemné. S rodinou jsme se stýkali a měla jsem čas zavolat kamarádkám, mohli jsme se více věnovat naší spořilovské zahrádce. Byl to čas k zamyšlení, co je v životě to důležité. Měla jsem před sebou spousty výzev – například jak se naučit pracovat s nejrůznějšími komunikačními platformami a jak nejlépe připravit online výuku. Motivuje mě pozitivní zpětná vazba od studentů. Měla jsem čas na běhání v Krčském lese, začala jsem se věnovat více józe. Potěšilo mě, jak jsou naši lidé tvůrčí a jak mnozí nezištně pomáhají tam, kde je třeba. Potěšilo mě, jaké máme skvělé lékaře a sestřičky a mnoho dalších profesí. Pozitivní také je, že během pandemie si většina lidí u nás i na celém světě uvědomila, jak je věda důležitá. Mnoho lidí, kteří dříve pochybovali, jestli věda vůbec k něčemu je, pochopilo, že jedině vědci mohou pomoci dostat lidstvo ze současné krize. Celý svět čekal, až bude dokončen vývoj vakcín, a vědci to dokázali. V rekordně krátké době vyvinuli několik typů nových vakcín na koronavirus, přičemž některé byly založené na úplně nových principech. Vědci také dokázali rychle zavést do klinické praxe léky proti různým fázím covidového onemocnění. Běžní lidé takto sledují v přímém přenosu, jaká je cesta vakcín a léků z laboratoří až k pacientům.
Myslíte, že se v médiích hovoří o vědě správně?
Na to se nedá odpovědět ano nebo ne. Vědeckých názorů se v souvislosti s pandemií objevila celá řada, některé si přímo odporovaly a nebyla tu žádná autorita, která by byla jednoznačně akceptovaná. Zákonitě, když se tyto názory objevily ve veřejném prostoru, do médií pronikly také. Některé obecně respektované osobnosti zlehčovaly závažnost situace, v důsledku čehož řada lidí nedodržovala opatření. Média by dle mého názoru měla víc vysvětlovat, měla by být edukativnější a zodpovědnější. V poslední době to dělá výborně třeba Daniel Stach z České televize.
Nedostatek kontextu celé věci určitě ubližuje. Vzdělávání v tomhle směru by bylo potřeba už od raného věku. Vy jste ostatně měli v plánu spustit program pro zatraktivnění výuky chemie na středních školách. Rozběhne se ještě letos?
Nadaci Experientia jsme založili před devíti lety a náš první projekt byl zaměřen na podporu zahraničních stáží pro vědce, kteří mají těsně po doktorátu. V průběhu let jsme si uvědomili, že je nesmírně důležité, aby vědci, kteří se něco naučí v zahraničí, tam nezůstali, ale své znalosti zúročili u nás doma v České republice. Tak vznikl náš druhý projekt – podpora zakládání vědeckých skupin (vědeckých start -upů) na našich univerzitách a vědeckých ústavech. A k vaší otázce: Ano, program pro středoškoláky už máme připravený. Když epidemická situace dovolí, na podzim se rozběhne.
Jaké vlastnosti by vlastně měla mít budoucí vědkyně nebo vědec?
Hlavně by měla nebo měl mít velký zájem, až vášeň pro daný obor – když toto není, ostatní vlastnosti jsou v podstatě zbytečné a vynikajícího vědce či vědkyni neudělají. Jen to samozřejmě nestačí. Věda je dnes velmi kompetitivní prostředí, člověk musí na sobě pořád pracovat, vzdělávat se. Musí být schopný organizátor, protože nedílnou součástí vědy je umění shánět peníze. To je kontinuální činnost – jeden grant běží, žádá se o další. Věda je týmová disciplína, takže vědec či vědkyně by měli být také sociálně vyspělí, aby jejich týmy dobře fungovaly. Pro vědce je důležitá taky psychická odolnost. Člověk vymyslí reakční schéma, a ono se stane, že nefunguje. Tak zkouší další a další slepé uličky. Může se stát, že to nejde rok nebo víc. A pak se to třeba podaří. Na neúspěchy musíte být připraven. Stejně tak není samozřejmé, že každá grantová přihláška je úspěšná, zájemců je několikanásobně víc než udělených grantů.
Nadaci Experientia jste loni transformovali do robustnější podoby. Jakou v ní teď zastáváte roli?
K transformaci došlo proto, že si s manželem přejeme, aby nadace existovala ještě mnoho dalších let, nezávisle na nás, když už z nejrůznějších důvodů nebudeme chtít nebo nebudeme schopni se o ni starat. Proto bylo nutné zajistit financování nadačních projektů minimálně na dvacet let – to je těch dvě stě milionů korun z úvodu. Aby tohle fungovalo, bylo zapotřebí zajistit profesionální správu investic, důkladnou kontrolu dozorčí radou, jinými slovy bylo nutné nadaci profesionalizovat. K tomu došlo v lednu loňského roku a musím říct, že přerod nebyl vůbec jednoduchý, ještě dnes není vše zcela dokončeno. Máme ale skvělý tým a všechno se zatím daří. V tomto týmu máme s manželem roli zakladatelů, a navíc jsme členy správní, respektive dozorčí rady. Jsme tedy u všech důležitých jednání, a máme tak kontrolu nad tím, co se v nadaci děje. Mechanismy správy jsou ale nastaveny tak, že nadace bude mít zajištěné financování a bude moci fungovat bez nás.
Ve filantropii se významně angažuje víc a víc lidí – nedávno jsme zaznamenali zprávu o ohromném daru manželů Vlčkových, vy jste s manželem loni oznámili plán věnovat velké prostředky do vědy. V čem je filantropie důležitá?
Filantropie je úžasná věc, protože když člověk má nějaké prostředky – a ani jich nemusí být moc – tak může podporovat oblasti, které se mu líbí, a případně se snažit změnit, co se mu nelíbí. Může si vybrat. Začíná to dárcovskými SMS a končí miliardami, jako u Ondřeje a Kataríny Vlč kových. A myslím, že každému to přináší dobrý pocit, že něčemu pomohl. Druhá stránka věci je, že filantropie v mnoha ohledech nahrazuje to, co by měl dělat stát. Ten na to často spoléhá, takže se daným segmentům nevěnuje tak, jak by měl. Ale primárně je kouzlo filantropie v tom, že člověk může pomoci, případně danou oblast aktivně ovlivňovat.
Kromě toho, že jste s manželem založili Nadaci Experientia, také úzce spolupracujete s Člověkem v tísni. Kdybyste si měli – byť hypoteticky – vybrat další oblast, kterou podpořit, jaká by to byla?
V Člověku v tísni jsme začali – a dodnes pokračujeme – s podporou programů sociální integrace, které jsou zaměřené na pomoc školním a předškolním dětem ze sociálně vyloučených lokalit nebo i jinak znevýhodněným dětem. Při mnoha setkáních s Šimonem Pánkem a ostatními skvělými lidmi z ČvT jsme se dozvěděli o dalších jejich vzdělávacích programech jako například Jeden svět na školách či Lepší škola pro všechny, které jsou zaměřeny na mediální vzdělávání nejen pro žáky, ale i učitele a budoucí učitele. Tento směr nám přijde zásadní: pomoci dětem orientovat se v dnešním medializovaném světě, poradit jim, jak zacházet se sociálními sítěmi, a učit je kritickému myšlení, aby nebyly tak snadno manipulovatelné a uměly si udělat na věc vlastní názor. Tyto projekty jsme už začali před časem podporovat, ale, tím vlastně odpovídám na vaši otázku, považujeme je za tak zásadní, že bychom podporu tímto směrem ještě rozšířili, bude -li to možné.
Platí pořád, že je pro ženy -vědkyně, které chtějí založit rodinu, kariéra obtížnější než pro muže, nebo už se situace zlepšuje?
Ten handicap tam pořád je, i když jsou dnešní podmínky mnohem lepší než dřív, protože na ženy pamatují všechny grantové agentury a věkové limity jsou tomu přizpůsobené. Ale i tak je to pro ženy mnohem těžší. Ve třiadvaceti letech dokončí školu, poté pracují zhruba tři až pět let na doktorátu. Když to myslí se svou vědeckou kariérou vážně, měly by potom vyjet někam do ciziny na postdoktorandský pobyt. Ale to už je jim přes třicet a mají nejvyšší čas založit rodinu. Navíc platy ve vědecké sféře jsou až na výjimky pořád relativně nízké a většinou neumožní ženám si najmout někoho na hlídání dětí, když chtějí pokračovat ve své vědecké kariéře. A bohužel dostupných školek není často dost. Hodně tedy záleží na rodinném zázemí a celkové finanční situaci rodiny.
Je na druhou stranu něco, co vám ve vědecké kariéře pomohlo právě proto, že jste žena?
Povědomí bylo většinou takové, že muži jsou ti chytřejší. A občas, když jsem se projevila „trochu chytře“, tak jsem viděla ten údiv. Ale teď vážně: až na výjimky ženy nemají ve vědecké práci většinou takové vysoké ambice, na druhé straně jsou často kreativnější, zodpovědnější, pečlivější a pracovitější. Nevidí vzdušné zámky, drží se spíš při zemi. To je často při vědecké práci mnohem důležitější.
