Výzkumná skupina Ondřeje Baszczyňského studuje cílené doručování léčiv

Svoji vlastní výzkumnou skupinu podpořenou po tři roky částkou 2 miliony korun ročně  a dalšími 0,7 miliony korun ročně od hostitelské instituce založil 1. ledna 2019 na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V mezinárodně hodnocené soutěži Nadace Experientia uspěl Baszczyňski se svým projektem cíleného doručování biologicky aktivních látek na místo účinku založeného na fosfátových proléčivech.

Chemik Ondřej Baszczyňski chce naučit léky, aby v lidském těle účinkovaly jen tam, kde a hlavně kdy mají. Tyto „chytřejší“ léky by mohly znamenat průlom v léčbě některých typů rakoviny.

Plán Baszczyňského je ambiciózní skutečně dost a riskantnost mu také nechybí – chce se totiž zaměřit na cílené doručování biologicky aktivních látek na místo účinku založené na fosfátových proléčivech. To je to komplikovanější vysvětlení toho, jakou odpověď v laboratoři hledá.

To jednodušší zní takto: Medicína dnes zná spoustu účinných léků, které však mohou mít hodně vedlejších účinků, jsou toxické, příliš rychle se z těla vylučují nebo špatně pronikají do lidských buněk. Proto se také pozornost upíná k takzvaným proléčivům, tedy modifikacím už známých léků, jež dokážou v lidském těle dopravit účinnou látku tam, kam mají, bez nežádoucích účinků.

„Největší potenciál je u kancerostatik, tedy léků proti rakovině. Její léčba hodně postoupila, ale pořád je hodně typů rakoviny, u kterých mají léky mnoho vedlejších účinků. Takže když se nám podaří je modifikovat tak, aby nepůsobily na všechny buňky v těle, ale jen tam, kde mají, a přesně v tu správnou chvíli, mohlo by to léčbu rakoviny posunout hodně daleko,“ říká Baszczyňski.

Důležité jsou v tomto popisu hlavně dvě slova: správná chvíle. Tomu, jak látku nasměrovat do místa, kde je v těle zánět, infekce nebo nádor, se věnuje spousta vědců a výzkum se díky tomu daří posouvat dopředu. Baszczyňski se ale se svým týmem chce věnovat hlavně tomu, jak zařídit, aby se účinná látka uvolnila v ten nejlepší moment a také aby působila jen v postiženém místě.

„Proto se chceme zabývat hlavně takzvanými samorozložitelnými spojkami, jež navzájem spojují účinnou látku a takzvaný ligand, což je ta část, která umí rozpoznat místo, kam je potřeba léčivo doručit. A naše spojka musí umět látku v ten správný čas odseknout, aby se uvolnila ve chvíli, kdy má,“ říká. Jednodušším řešením je vyrobit takové spojky například z umělých polymerů, které však mohou být toxické a pro lidské tělo představují zbytečnou zátěž. Baszczyňski proto vyvíjí spojky složené pouze z aminokyselin a fosfátů, tedy na čistě přírodní bázi tak, aby byly biologicky naprosto neškodné.

Podobné řešení už existuje v klinické praxi například pro proléčiva nukleotidů s antivirovým účinkem nebo pro takzvané antibody drug conjungates používané v léčbě rakoviny. Pro spoustu dalších léčiv, na která se chce zaměřit právě Baszczyňski, je ale stále jen v rovině teoretických úvah. I proto by jednou tento výzkum mohl znamenat průlom v medicinální chemii. „Jsme pořád ale na úplném začátku. Nejprve teď potřebujeme zoptimalizovat sérii spojek a najít mezi nimi takovou, která bude stabilní, ale zároveň se bude umět rychle rozpadnout a vstřebat, když to bude potřeba. Teprve až ji najdeme, můžeme ji aplikovat na známé léky, a tehdy se ukáže, jestli to stojí za patentování,“ uvažuje vědec.

Výňatek z textu redaktora Pavla Kalouše, který vyšel v časopise Marwick (březen 2019). Publikováno s laskavým svolením redakce.